• ČESKÝ MINISTR KULTURY. TO BYCH BRAL HNED

    • ČESKÝ MINISTR KULTURY. TO BYCH BRAL HNED
    Alice Horáčková
 
Žije v Hamburku, hraje v Praze a šéfuje divadlu v Bratislavě. Je nominován na letošní prestižní hereckou cenu Thálie, ale JURAJ KUKURA říká, že hrát vlastně neumí. Neumí prý nic, ale na české ministerstvo kultury by si troufl. 

Rozhovor se slovenským hercem a ředitelem bratislavského divadla Aréna Jurajem Kukurou dostal velice rychle podobu divadelní hry.

Detailnejší popis
Účinkují: prošedivělý elegán, rozčepýřená novinářka, fotograf, tři asistentky a jeden slovenský dramatik.

Scéna: ředitelská kancelář s konferenčním stolem, židlí na jedné straně a koženou sedačkou na druhé. Na ní sedí zvadlá, plešatá loutka muže v životní velikosti. Byla vyřazená ze hry Kukura, protože nebyla dostatečně ošklivá. U okna stojí sedmiramenný svícen, na stěně visí sbírka budovatelských obrazů s Klementem Gottwaldem v čele.

Zvedá se opona a vedle loutky sedí novinářka s diktafonem a zkoumavě pozoruje populárního herce. Ten pokyne rukou a natěšené řekne: "No. Tak co vás zajímá." 

Často říkáte, že máte rád úspěch, luxus a že jste tak trochu snob. Odkud tyhle touhy vyvěrají? 

Všecko, co mám, mě naučily ženy. Jedna byla snobka, druhá měla ráda luxus a ta třetí byla na úspěch. 

A která z nich byla vaše matka? 

Moje matka? Moje matka... (delší mlčení) ... byla ráda, že žije. To považovala za velký úspěch. 

Jak to myslíte? 

Považovala za velký úspěch, že žije, protože celá její rodina byla za války vyvražděna. A ona jediná přežila. V obchodě mého otce, který ji skrýval. Zachránil jí život. 

O tom jsem ještě nikde nečetla. 

Ani jsem o tom ještě nikde nemluvil. Ale když jste s tím tak začala... 

To znamená, že máte židovské kořeny? 

Nemyslím si, že to je téma, které bychom tu měli nějakým způsobem otevírat. 

A proč ne? 

Myslím, že jsem vám už řekl vše. 

Počkejte, ale já tomu úplně nerozumím... 

To není pro noviny. 

No dobře. Tak co vám vaše matka vštípila jako hlavní věc? 

Velmi dobře si pamatuju, jak mi vždy říkala, že když si nebudu vážit jí, tak si nebudou lidé vážit ani mne. 

Nesouvisí ta vaše touha po úspěchu i s tím, že pocházíte z Prešova? To není zrovna velkoměsto. 

Ne, určitě ne, z Prešova jsem odešel jako čtyřletý. Vždycky jsem si myslel, že pro mě nic neznamená, ale pak jsem tam s Peterem Mikulíkem točil jeden krásný film. Vypráví o americkém novináři, který se po letech vrací do rodného Prešova. A jak se tak prochází, najednou cítí, jak na něj to město doléhá. Když jsem se v Prešově procházel po hlavní ulici, oslovil mě jeden pán: "Pane Kukura, víte, kde byl obchod vašeho otce? Tam naproti." Já jsem to nevěděl. Tím jsem chtěl říct, že ani ty čtyři roky se nedají jen tak odbýt. Ale na druhou stranu je velmi ambiciózní i můj syn. A ten už se narodil v Bratislavě. (smích) 

Čím jste chtěl být, když vám bylo tak deset let?

Neměl jsem žádný konkrétní sen. Moji rodiče chtěli, abych byl slušný člověk. To znamená, abych byl doktor nebo právník, nenosil široké kalhoty a chodil ostříhaný. Nejspíš to pro ně bylo obrovské zděšení, když zjistili, co jsem si vybral.

Takže jste jim dělal naschvály?

To je úplně přirozené. S chlapcem, který se nedostane se svým otcem do konfliktu, není něco v pořádku. Jenže čím víc spolu otec a syn bojují, a to podtrhuju, tím víc se syn začne otci na stará kolena podobat. A to nejen psychicky, ale i fyziognomicky. Asi je to nějaká pomsta, zřejmě to tak někdo vymyslel. Ale jednu otcovu větu si budu pamatovat nadosmrti. Četl jsem tehdy zrovna Kerouaka anebo Camuse, on vešel do pokoje a říká: Jurko, nečti, ale piš."

On chtěl, abyste psal?

Ne, ale kdybych psal, tak by mi řekl: "Jurko, nepiš, ale čti." A kdybych zpíval, tak by možná říkal: "Nezpívej, ale kresli." Tehdy jsem pochopil, že svému synovi nikdy nesmím říkat, co má dělat, protože to nevím. Z deseti rozhodnutí chybuju tak osmkrát. Nebo sedmkrát, když mám dobrý den.

A jaké bylo vaše nejhorší rozhodnutí?

Bylo jich strašně moc... (mlčení) ... No, že neumím anglicky tak, jak bych chtěl. Špatně se učím jazyky, jsem hluchý jako pařez. Já například koncert neposlouchám, dívám se na něj. Takže jsem se naučil nedávat rady, co je správné a co je špatné, a to jde ještě dál, umím mluvit o svých chybách. Kdybych je skrýval, tak by je dnes dělal i můj syn. On je nedělá. A to je nejvíc. On nezlyhá.

Nezlyhá?

Vy nevíte, co je zlyhať? To je selhat. Zatím nezlyháva. Zatím se mi nepodobá. (smích)

Umělci na tom bývají špatně se sporty. A vy? 

Byl jsem slabý běžec a příšerný brankář. Ale dostal jsem se do první ligy, což byl jeden z největších kšeftů slovenského fotbalu. Inter Bratislava mě koupil od Dynama Energía za tři lopty. Víte, co byla televizní lopta?

Televizní co?

Lopta! Televizní míč! To byla tehdy novinka, přišla z televize: černobílý míč jako šachovnice. A já jsem se rozhodl, že do toho jdu. Ale nikdy v životě jsem za Inter nechytal.

To se teda tomu Dynamu vyplatilo.

A Interu ještě víc, protože kdybych za něj chytal, tak vypadne z ligy! Ale vážně, přestal jsem hrát fotbal, protože jsem začal hrát ve filmech. To už jsem přestal i ráčkovat. 

Moc si nedovedu představit, že jste někdy ráčkoval...

Byla to nějaká choroba. Když se mě někdo zeptal, jak se jmenuju a kde bydlím, tak jsem musel říct: "Juraj Kukura, Bratislava, Tvarůžkova čtrnáct." Pak čtrnáct změnili na deset, takže jedno r ubylo, čímž u mě socialismus zabodoval. A kdyby trval ještě dýl, tak by možná změnili i jméno té ulice, takže bych říkal: "Juraj Kukura, Smetanova deset."

Taky jste se mohl přejmenovat a přestěhovat.

K tomu nedošlo, abych říkal, že jsem ze Zvolena. Ale měl jsem období, kdy jsem například uměl říkat r jen po souhláskách: "drrrrrr" a "brrrrr", ale neuměl jsem říct třeba "Aurora". Až jednoho dne jsem se to naučil. Zničehonic.

A neměl jste z toho komplexy?

Měl. Nechodil jsem k logopedovi, protože jsem se styděl. Dneska mi říkají, že jsem suverénní, ale přitom se bojím.

Čeho se bojíte?

Všeho. Co o mně napíšete, co povím, jestli to dobře řeknu.

Víte, k čemu mířím? Vy často vypočítáváte, co všechno vám nejde. Ale co vám doopravdy jde?

Tvářit se, že to uniím. Neumím chytat, ale na hřišti vypadám jako nejlepší brankář; neumím anglicky, ale skvěle odpovídám yes yes a no no; neumím šermovat, ale šermuju. Celé to herecké povolání je postavené na tom, že člověk dělá, co neumí. Jezdí na koni...

Zrovna tohle vám ve vašem prvním filmu Tři kaštanové koně šlo.

Ale neumím to. A ten kůň to pozná, okamžitě pochopí, že se bojíte, a hned vás shodí. Tehdy mi to však nevadilo, točili jsme na Oravě, byla tam krásná hlavní představitelka, do které jsem se hned zamiloval, bylo léto, nemusel jsem chodit do školy, dostal jsem diety, dokonce i honorář, každý den jsme jedli telecí, a tak jsem si říkal: "To herectví je úžasná věc, takhle by se dal přežít život."

Já spíš potkávám herce, kteří mluví o vášni, osudu, vyvolení, obětech...

Tak to se mě vůbec netýká. Já například, a neměl bych to říkat... zvlášť teď, když hraju ve hře Kukura... já se na jevišti strašně nudím.

Proč tedy hrajete?

Protože mi všichni říkají, že to umím. Proč bych měl dělat něco, co neumím?

Takže umíte řídit, když jste tady ředitel?

První věc, kterou jsem tady zakázal, byla, aby mi říkali ředitel. Říkají mi pan Kukura anebo Juraj. Protože co ředitel?

Tak máte, nebo nemáte vlohy k tomu řídit lidi, přesvědčovat, burcovat...

Kukura beze slova odchází z místnosti. Otvírá dveře do sousední kanceláře a volá: Daniela, Žužika, Zdenka! Fúrie sem! (Přijdou tři krásné dívky) Dostal jsem otázku, jestli mám vlohy řídit lidi. Mám?

Žužika: Definitivně ano.

Daniela: Jestli má, anebo nemá volnost?

Zdenka: No jasně, že má vlohy.

Kukura: Tak a teď byste si je měli všechny vyfotit.

Daniela, Žužika a Zdenka (kvičí): Ne, ne, ne, to ne!

Kukura: No co je? Co je? To byl můj ředitelský příkaz!

Daniela, Žužika, Zdenka: Neexistuje!

Kukura: Můžete odejít. (smích)

A umíte jako ředitel vyhazovat lidi?

Vždyť jsem vám říkal, že jsem slaboch. Většinou poprosím lidi, aby to udělali za mě.

Musíte prodávat svoji slávu bratislavským zbohatlíkům, abyste divadlo udržel v chodu?

Co jsou to zbohatlíci? Naše divadlo funguje jako každé jiné divadlo, které má svoje sponzory.

Musíte ty sponzory obcházet vy osobně?

Musím. Ale u nás je to na šlehačku, rozumíte? My tu děláme hry, které souvisí s národní tradicí: o Tisovi, o komunismu a kapitalismu. Takže nesaháme po hotových textech, ale my to dáváme jako zakázku, zavoláme autorovi a řekneme mu: napiš hru o Husákovi.

Co když ji napíše blbě?

Tak ji nehrajeme.

Už se to stalo?

Ne. Teď mám zrovna na stole hru o holokaustu, její autor sem po čtvrté přijde, však ho uvidíte. Viliam Klimáček.

Hru Kukura jste si taky objednal?

Ne, ta nevznikla z mé iniciativy. Přišel za mnou režisér Martin Cičvák, jestli si nechci něco přečíst a jestli se neurazím. A byla to hra Kukura, prvních dvacet stránek.

Ale přece jen: není hra Kukura v Kukurově divadle výraz egomanie?

A je egomanie něco, co je beznadějně vyprodané? A je egomanie to, když o někom v šedesáti vyjdou tři knížky? Ale uvažovat o tom takhle mě nenapadlo. Vlasta Burian měl také své divadlo.

Jak blízko má ten divadelní Kukura k tomu opravdovému?

... (delší ticho) Kukura byl rolí už dávno předtím, než tahle role vznikla.

Takže teď jste v roli?

Myslím, že ano. A vy?

Záleží na tom, s jak dobrým hercem hraju.

Já se nikdy nesnažím hrát, dělám vše proto, abych nehrál. Všecky svoje role v tomto divadle jsem vzal pod nátlakem, protože je nechtěli jiní lidé. To znamená, že nechtěli hrát estébáka, pedofila a člověka, co šuká kozu.

Ve hře Kukura vedete posmrtný dialog se svou matkou. Bylo něco, co jste si nestačil vyříkat se svým otcem?

Určitě ano. Strašně moc. Ale je velký rozdíl v tom, že jsme si něco nevyříkali s otcem a něco s matkou. V prvním případě to bylo dobře a v druhém škoda. A to není ve zlém. Otec je katalyzátor, žulová skála našeho života, zatímco matka miluje. 

Vaši rodiče nejsou nikde pohřbení. Kam za nimi chodíte?

Teď jsem byl před čtyřmi dny na té louce u krematoria. To je dost vážná věc, nemít hrob rodičů. To rozhodl můj otec, když umřela matka. Nechal rozprášit nejdříve ji a pak sebe, protože si myslel, že se do Československa s bratrem nikdy nevrátíme a že na hroby nebude mít v Bratislavě kdo chodit. Smysl louky pochopím, když člověk na světě nikoho nemá... To je pak ta louka dobrá, ne? ... Ale dál se mě neptejte, nebo se rozpláču, (má v očích slzy)

Ale mohla bych se vás zeptat aspoň na váš odchod do Německa? Odešel byste, kdyby nebylo komunistů?

Nikdy bych neodešel, proč bych někam chodil. Vždycky jsem si myslel, že tu na mě budou všichni pyšní: "Tak vidíte, on není ani komunista, ani estébák a točí v Německu." Tehdy jsem byl mladý, dělal jsem kariéru. To je na tom nejstrašnější, že všechno to svinstvo a hloupost je spojená s nejkrásnějším obdobím v životě.

Proč říkáte, že jste se komunistou nestal ze strachu?

Protože jsem se bál, že když něco podepíšu, budou po mně chtít ještě něco a pak ještě něco a pak už nebudu mít na vybranou. Žádný hrdina jsem nebyl.

Dost umělců uvažovalo přesně naopak: že to podepíšou a s režimem to pak nějak uhrajou. Většinou neuhráli.

Taky jsem si myslel, že to uhraju. Kolaborovali jsme všichni. Kromě Havla a chartistů jsme byli v podstatě všichni spoluběžci. Ale na svou obranu musím říct, že jsme si u filmu vybojovali určité pozice a měli jsme pocit, že jsme svobodní a že je těžké na nás sáhnout. Ale potom na mě sáhli. 

Jak to vnímali kolegové v Německu? Pomohli vám tehdy, když jste se tam musel probíjet?

Měl jsem velké štěstí, že jsem začal úplně nahoře. Spolupracoval jsem s těmi nejlepšími herci a režiséry, jako byl třeba Peter Zadek nebo Mario Adorf.

I v Německu vás to hraní nudilo?

Tam mě to nenudilo až tolik, protože jsem se musel hodně soustředit na text. Ale neberte to tak vážně.

Je pravda, že jste neuměl ani slovo německy?

No pár slov jsem uměl, ale klepal jsem se. Jenže jsem tehdy neměl žádné jiné východisko. Nesměl jsem nic zapomenout, protože kdybych to zapomněl, tak by mi nepomohla ani nápověda. Ale ono je to zvláštní. Můj režisér v Hamburku mi říkal: herec nemá textu rozumět, ale má se ho naučit nazpaměť a zahrát ho tak, aby mu rozuměli všichni. Tak to je talent. Já taky nepotřebuju všemu rozumět. Velmi často přijdu až na jevišti na to, co tím autor zamýšlel.

Ale nejsou to pak strašné nervy?

Ne vždycky. Celé herectví je postavené na tom, že pochopíte, proč je pedofil pedofilem. To neznamená, že ho obhajujete, ale že mu rozumíte. A když mu rozumíte, tak se podle toho chováte.

Proč jste skončil právě v Hamburku? Ten má trochu nudnou pověst.

A to vám řekl kdo? Ten musel být hluchý a slepý. Hamburk je vzrušující velkoměsto a Mnichov je proti tomu dědina. Ale na to se mě ptal i Miloš Forman, když jsem se s ním setkal v New Yorku: Jestli jsem nezaspal ve vlaku Mnichov. Ale Hamburk, to je moje velké štěstí. Hodně mi pomohl režisér Peter Zadek, který se stal intendantem v hamburském divadle a nabídl mi angažmá na čtyři roky. To bylo v době, kdy jsem měl v exilu existenční strachy. A jak jsem bázlivý, to jste už poznala.

To vám moc nevěřím. Ptá se snad bázlivý člověk, jestli bude jeho rozhovor na titulní stránce v novinách?

Na tohle že jsem se zeptal?

Ano, včera do telefonu.

A nebyl to snad projev mé nejistoty? (smích) Dovolte, kdybych si byl úplně jistý, tak by mi přece bylo úplně jasné, že za mnou nemůžete přijít bez toho, že budu na titulní straně.

Po roce 1989 se spousta umělců angažovala v politice. Vy jste ty ambice neměl?

Nemyslím si, že jsem na to dobrý typ. Ale myslím si, že bych byl dobrý ministr kultury.

Slovenský ministr kultury?

Český! To bych vzal hned! Bylo by úžasné, dívat se na všechno z nadhledu, nebýt zatažený do místních poměrů. Tady mě už přemlouvali, abych se stal generálním ředitelem Slovenského národního divadla, ale nemám na to čas. V mém věku je staroba už za dveřmi.

Ale vždyť pořád ještě pendlujete mezi Prahou, Bratislavou a Hamburkem, na to by spousta dnešních mladých neměla.

Ale celý můj život byl takový, to není nic nového. Jsem na to už zvyklý a mám na to svoje metody. Často se v letadle nebo v autě učím nové texty, ale třeba dálnice z Bratislavy do Prahy je tak strašná, že se tam nedá poslouchat ani muzika. Tam se člověk může zaobírat jen sám sebou. A tak se tam v duchu hádám, se všemi, sám se sebou... A pozor, tady přicházejí umělci (vstupuje dramatik Viliam Klimáček): Klimáčku, dostal jsem tady od slečny novinářky otázku, zda to není výraz egomanie, hrát Kukuru v Kukurově divadle?

Klimáček: Samozřejmě že je. 

25.02.2012 | Mladá fronta Dnes; príloha Víkend

JURAJ KUKURA: Chyby nás robia tým, čím sme

06.04.2016 / Daja Weingreen, INTERVIEW

JURAJ KUKURA: Říká se, že jsem arogantní, ale jsem spíš plachý

08.12.2015 / Jana Fikotová, idnes.cz

JURAJ KUKURA: Legendy si treba ctiť

22.10.2015 / Karol Bustin ml., Špeciál Plus 7 dní

Má arogance je čistá obrana

21.05.2015 / Richard Erml, Reflex

Zem nie je folklór

02.11.2013 / Dáša Čiripová, kod – konkrétne o divadle

Kukura otvorene: Viem, čo je to chudoba, nevyhadzujem ani jedlo.

09.06.2013 / redakcia, cas.sk

Moju ženu sa nedá nemilovať – Rande s riaditeľom Divadla Aréna Jurajom Kukurom

11.03.2013 / Mária Miková, Miroslava Staszová, Slovenka

Suverén bez sebevědomí

19.03.2012 / Milan Eisenhammer, Týden

Český ministr kultury. To bych bral hned

25.02.2012 / Alice Horáčková, Mladá fronta Dnes; príloha Víkend

KUKURA: Jako herec si jdu na nervy

06.12.2011 / Jana Machalická, Lidovky

JURAJ KUKURA: Nemáme vzťah k tradícii

24.02.2011 / Tomáš Gális, TV OKO

JURAJ KUKURA: Riadeniu divadla som sa naučil od druhých

12.12.2007 / Palo Hlubina, TREND

Ceny dosky za najlepší herecký výkon (2005)

Juraj Kukura za postavu Martina v inscenácií hry Koza alebo Kto je Sylvia?


Partneri divadla Aréna