Divadlo Aréna - Najlepšie divadlo

Juraj Kukura se jako herec nemá rád, a přitom hraje sám sebe skvěle: jako stárnoucího, sobeckého a monotematického barda. Exceluje ve hře Martina Čičváka s názvem Kukura, kterou od listopadu uvádí pražský Činoherní klub.

Juraj Kukura roli stejnojmenného stárnoucího, nespokojeného a otravného herce přijal s pokorou i potěšením. Jak sám řekl, neurazil se a ani nechtěl nic lakovat narůžovo. „Když se o mně říká, že jsem arogantní spratek, tak ať tedy jsem,“ pravil. A tenhle otevřený přístup jeho výkon i inscenaci v Činoherním klubu posunul k výjimečné výpovědi.

Detailnejší popis

Neměl jste obavy z toho, že se v této inscenaci příliš dáváte všanc, že se dotýkáte osobních traumat, která jsou spojená s vaším exilem?

Moc vám děkuji, že jste použila slovo exil, a ne emigrace. Jistě že to nebylo jednoduché a vznikla kolem toho diskuse. Jestli nebudu působit arogantně nebo namyšleně. A potom jsme to v diskusích začali obstřihávat, až jsem řekl: poslouchejte, kamarádi, když se řekne Kukura, tak si každý hned dosadí arogantní, namyšlený spratek. Hlavně muži. Když už se to o mně říká, tak ať se má proč. Co to tu budeme česat na pěkno. A všechno jsme tam vrátili a všichni byli spokojení, protože kompromis je vždycky cesta k záhubě.

Hrdina hry – herec, tedy vy – se v ní předvádí jako nesnesitelný hystrion, pedant, člověk, který ulpívá na maličkostech a směšně se opakuje. Nevadilo vám to?

Ne, já si sebe jako herce moc nevážím a ani se na sebe nedívám v televizi, protože ten člověk mi jde strašně na nervy. To je jedna věc. Ta druhá je, že nemám základní herecké předpoklady. Neumím zpívat, neumím tancovat, neumím verš, moje dikce je slabá, prostě nemám žádné herecké jistoty. To znamená, že já nemám žádnou parketu. Však já se taky na jevišti nudím. Příšerně.

Opravdu?

Nudím se, myslím na to, kam půjdu a co budu dělat, až to skončí.

Někteří vaši kolegové, když dospějí do určitého věku a mnoho pěkného odehráli, dají divadlu sbohem. A nemusí se trápit.

Jenže mě to pořád ještě vzrušuje. To, že se pustím někam, kde jsem nikdy nebyl, že se pustím do života pedofila a musím porozumět, proč to dělá. Komnaty, ve kterých jsem nikdy nebyl, jsou úžasné. Herci, kteří mají jistotu a vědí, jak to má být, tak ti tam jednoduše nejdou. Je to pro ně nebezpečná cesta. Čili když si sebe jako herce moc nepovažuju, tak se tomu umím také smát.

Mnozí i skvělí herci se nakonec stali posvátnými obludami a došli až do určité machy, kdy už hráli téměř svou karikaturu.

Nebudeme jmenovat, ale je to přesně tak. Však také bývají napodobováni, to, jak mluví, jaká používají gesta. Mě nikdo nenapodobuje, protože já tu partituru, tu základní jistotu, s níž se můžu pustit do jakéhokoliv úkolu, nemám. Jsem nejistý člověk na jevišti i v životě.

A co vám pomáhá, abyste se nejistoty zbavil?

No to, že vypadám a jednám jako suverén.

Ale to vám tedy jde dobře.

Děkuji mockrát.

Když jste musel zůstat v Německu, na Slovensku vás odsoudili. A když vám zemřela matka, nemohl jste jí přijet na pohřeb. Nenapadlo vás, že jste měl jet a nechat se zavřít?

Samozřejmě že ano. Možná jsem měl.

Viděl jste ještě své rodiče, když jste byl v exilu? A jak nesli váš odchod?

Viděl jsem je jen jednou. Ono je to celé komplikované, protože bratr byl zase v Americe. Nesli to asi tak, že když máma umírala, rozhodla se, že se nechá rozptýlit. Tehdy byla přesvědčena, že tu nikdo nebude, kdo by se staral o její hrob. A potom i otec řekl, že chce být tam, kde je ona, a nechal se také rozptýlit.

V druhé části Čičvákovy hry jsou osobní a dojemné pasáže vašich fiktivních hovorů s matkou. V tomto asi vyšel hlavně z vás. Nebo je to jinak?

Měl jsem kamaráda, který se s mámou stýkal sporadicky, a tehdy jsem mu řekl, že až ona zemře, nejvíc ho budou mrzet neuskutečněné hovory s ní. Mě to trápilo o to víc, že jsem za ní nemohl, když byla nemocná a umírala. A musela umřít sama, já u ní nebyl. To jsou věci, které lidem těžko vysvětlíte. Hlavně těm, kteří mluví o tom, že jsem šel lízat med do ciziny.

Jak na to všechno a na hru vůbec reagovali lidé na Slovensku?

Velmi jsem si přál, aby vznikl skandál. Jenže mnozí, kteří ji četli, k mému překvapení reagovali rozumně a pravili: no neříkal jsem to, vždyť to je moje řeč.

To byste tam měli ještě dopsat – jako epilog.

Možná že ano.

V Německu jste dostal dobrou divadelní školu, ne? Nejdřív jste byl v Kammerspiele v Mnichově, pak v Hamburku, a ještě v letech, kdy se formovala dnešní estetika německého divadla.

To je velmi těžké říct, ale každopádně jsem dělal s režiséry, jako byl Peter Zadek nebo Jerome Savary. A Zadek říkal, že herec nemá být moudrý, herec se má naučit monolog, kterému vůbec nerozumí, a říct ho tak, aby tomu rozuměl každý.

To pro vás asi bylo docela aktuální, když jste přišel do Německa. Nebo jste řeč uměl?

Ani teď ještě neumím. Pro mě i hrát Shakespeara ve slovenštině je tortura, nerozumím ani textu, ani tomu, co se verši myslí. Nemám na to buňky a necítím ten rytmus. A teď si představte, že jsem hrál Webstera ve Vévodkyni z Amalfi. Nerozuměl jsem ani slovo, přeložit do slovenštiny se to nedalo, protože bych se okamžitě dostal do další pasti. A tak jsem se naučil udělat si úplnou tmu. Stál jsem za portálem vedle inspicienta, vyšel jsem ven a začal mluvit. Někdy jsem se i zaposlouchal do toho, co ze mě vycházelo. Bylo to něco, s čím já vůbec neměl nic společného. A já stal na jevišti a v hledišti bylo 1200 lidí.

To si neumím představit.

Ani já ne.

Jak jste pak reagoval na narážku, věděl jste, co říkáte, aspoň v obrysech?

Věděl jsem, že říkám partnerce, že ji miluju. Ale ne víc. Přibližně jsem věděl, oč jde.

Co vám život v cizině dal a co vám naopak vzal a co se už nemůže vrátit?

Dal mi bratislavské Divadlo Aréna, dal mi to, že vidím naše problémy zvenku. Nedívám se z divadla ven, ale ze světa se dívám na divadlo. To je důležitý princip. Exil mi vzal rodinu, přátele či spíš jsem zjistil, že ti, o kterých jsem si myslel, že jsou přátelé, jimi nebyli, takže to vlastně bylo spíš plus. Dal mi to, že můj syn mohl studovat a že dnes je v Oxfordu a připravuje se na profesuru. Dal mi to, že jsem filmoval v padesáti státech světa včetně Afriky a Grónska. Hrál jsem ve slavných německých divadlech a nebylo to jednoduché. Vždyť Němci říkají činohře Sprechtheater čili divadlo řeči, zatímco my říkáme činohra, hra činu. Německé divadlo je úplně jiné a pro Němce je erotické něco úplně jiného než pro nás.

V jakém smyslu?

Zíral jsem na to, jak odlišné je tam vnímání ženy jako erotického symbolu. Žena je ta, která dvakrát vybudovala stát, když muži prohráli války, a má tam tudíž jiné postavení. S tím jsem se musel vyrovnat. Herečka stojí se mnou na forbíně a říká mi: miluji tě, Antonio, ty můj nejhezčí. A otočí se do publika se vším, co k tomu patří, a říká to publiku. A já stojím a nevím, kam mám odejít. Divadlo se tam hraje odlišně a není to otázka řeči. A pak víte, já si stejně myslím, že talent je hlavně sex-appeal. Když budou dva lidé hrát stejně na housle, tak lépe bude hrát ten, který má sex-appeal. A s tím se nedá nic dělat, protože sex-appeal není krása, však jaký úžasný sex-appeal má třeba Marián Labuda.

Kde dnes žijete – v Praze, v Bratislavě, nebo v Hamburku?

V Praze. Ale točím v cizině, teď na podzim jsem měl premiéru filmu Hotel Lux, který jsem natočil se slavným německým divadelním režisérem Leandrem Haussmanem.

A rodinu tady máte taky?

Syn Filip je v Oxfordu a manželka, když jsem tady a neběhám po světě, je tu se mnou.

A baví vás ještě to ježdění po Evropě a ještě dál?

Tak otázka nestojí. Mou manželku to baví, leda když jedeme na Fidži. Když jedu do Německa, tak ji to nebaví. Ale tak to vždycky bylo, to není nic nového. Když jsem v Čechách točil Stíny horkého léta, bydlel jsem rok v hotelu, stejné to bylo při Emě Destinnové. A moje žena pokaždé musela přijet za mnou. Je to únavné, když jsem stále na cestách, navíc zabalit a vybalit je pro ženu něco jiného než pro muže, a to mně to ještě sbalí a vybalí ona. Ale to patří k našemu společnému životu a naší lásce. A kromě toho já mám velmi moudrou ženu.

Myslíte si, že za deset let budete pořád jezdit sem a tam? Jak to máte naplánované?

No naplánované to mám tak, že bych rád zemřel zdravý.